Knížka: Skleněný pokoj

Knížka: Skleněný pokoj

Román, kde se snoubí umění, láska, život, stavba domu a válka.

Tato knížka je inspirovaná skutečným příběhem vily Tugendhat v Brně. Děj odehrávající se v době 2. světové války. Může nám nabídnout pohled na zničený šťastný život v období války i po válce.

V současné době je vila přístupná veřejnosti a pořádají se zde různé akce. Ovšem čekací listina na prohlídku je dlouhá – asi kolem půl roku.

Děj knihy je celý smyšlený, tento román vyvolává různé reakce. Pozůstalým se román nelíbí. Nelíbí se jim spojení smyšleného, možná trochu vulgárního příběhu s jejich rodinou. Když si představím pasáže z knihy, asi by se mi to taky nelíbilo. Ale kniha je na světě a tak si z ní vezměme to nejlepší. Příběh je čtivý a dá se přečíst za pár dní (nebo i za jeden den?).

Po výstavbě domu se děj zvrtne do červené knihovny s překombinovanými vztahy. Musíme to zde brát s nadsázkou, je to vlastně jen román. Dalo by se říct erotický román. Můj styl čtení to není, ztrácela jsem se při dlouhých popisech. Na náhody věřím, ale toto bylo už moc. Určitě by se to dalo uchopit lépe. Konec se mi nelíbil, nechápala jsem, proč mám číst další nový příběh, když jsem se chtěla dozvědět, co se stalo s předchozí rodinou. Přišlo mi to takové odfláklé.

Vydáváme se na cestu životem dvou hlavních postav Viktora a Lisel, kteří se rozhodnou postavit unikátní dílo ve svahu kopce. Chtějí moderní pojetí domu – hlavně sklo. Bohužel za hranicemi zuří válka, a tak si vilu moc neužijí. Viktor je žid a moc dobře tuší, co se děje za hranicemi.

Nahlédneme do jejich života a života jejich přátel. Nahlédneme do různých postojů života vyšší i nižší vrstvy. Nahlédneme do doby, kdy nebylo co jíst a člověk se bál o holý život.

Po přečtení takových knih si uvědomíme, co všechno máme a nemuseli bychom mít. To nejhlavnější je naše svoboda.

Pokud vás zajímá osud vily Tugendhat, uměleckého díla, které vzniklo před válkou. Uměleckého díla, které se naštěstí dochovalo až dodnes. Budovy, která skutečně existuje a můžeme si ji prohlédnout, určitě si knihu přečtěte.

Spisovatel jako povolání

Spisovatel jako povolání

Když jsem tuto knihu objevila, netušila jsem, jaký pro mě bude mít mimořádný význam. Nejenže autor popisuje život tak, jakoby vyprávěl můj příběh i názory, ale i dokonce mi vnuknul myšlenku, že napsat román, by vůbec nebyl špatný nápad.

 

“Po celá ta dlouhá léta jsem si vždycky nejvíce vážil (a vážím si i teď) onoho bezprostředního vědomí, že mi nějaká zvláštní síla poskytla příležitost psát. A já že té příležitosti využil a díky nemalému štěstí jsem se dokonce stal tím spisovatelem kterým jsem dnes.”

 

Lidský život je vážně zvláštní.

Autor vypráví nejen o tom jak psát knihu, určit postavy, jak sbírat inspiraci.., ale i tom, jak by člověk mohl upustit páru a radovat se ze života. Dá se říct, takový univerzální recept na šťastný život. Hovoří o společnosti, o tom jak začínal, o tom jak pokračoval i o svých dílech. Popisuje, jak dlouho mu trvá napsat román, rady, tipy, jak na dílo působí kritika atd. Až na jednu kapitolu o literárních soutěžích, jsem nadšená. (Možná pro někoho k zamyšlení, že literární soutěže nemusí být vždy ku prospěchu.)

 

Tohle mě baví: “Stal jsem se spisovatelem z povolání, ani jsem pořádně nevěděl jak.  Až jsem sám kroutil hlavou nad tím, jak neuvěřitelně jednoduché to bylo.”

Nádherný příklad toho, že když se nám otevře cesta, jak jednoduše po ní můžeme kráčet.

 

Svět sice navenek může vypadat nezáživně, je ale plný nevídaného množství okouzlujících a tajuplných drahokamů v surovém stavu, které stačí jenom vybrousit. Spisovatelé jsou lidé vybaveni zrakem, schopným takové drahokamy objevit. A ještě je na tom úžasné, že to člověka prakticky nic nestojí. Máte-li ty správné oči, můžete se v té hromadě surových drahokamů přehrabovat a vybírat si si z ní, jak se vám jenom zlíbí. No řekněte, je snad podle vás na světě ještě jiné tak skvělé povolání?

 

Moc ráda čtu tento typ knížek. Na začátku autor popisuje život, který mi je velmi blízký. Vlastně chtěl žít jako ostatní, škola, práce, manželství. Jenže ono se to nějak zvrtlo. Ono to vlastně jde i jinak.

Vlastně autor začal jako neúspěšný podnikatel, který dělal sice co ho baví, ale neměl peníze nazbyt. Tak to je trochu i můj příběh. Jenže nic netrvá věčně…

Teď je vám nejspíš hodně zle, ale v budoucnu to možná ponese i nějaké plody.  Nevím, jestli vám tím poskytnu nějakou útěchu, ale přeji vám, aby vám ta slova pomohla vaše potíže úspěšně překonat.

A jak se cítit lépe? Nikdy bych nevěřila, že běh dokáže inspirovat nebo dodávat energii. Před nedávnem jsem to vyzkoušela a Haruki mi to i potvrdil. Je zde krásně vyjádřeno, že ve zdravém těle, je zdravý duch. Toto neplatí jen pro spisovatele, ale pro všechny. Toto autor moc hezky vystihl a jako příklad zde uvedl mého oblíbence Franze Kafku, který svůj volný čas věnoval cvičení.

Autor mě i konečně inspiroval, abych si koupila knížku v angličtině. S kapitolou o školském systému, taky naprosto souhlasím, zvlášť když se v něm momentálně pohybuji.

Našla se spousta studentů, kteří měli v angličtině lepší prospěch než já, přestože, jak jsem měl možnost pozorovat, by knihu v angličtině přečíst nedokázali.

A tělocvik? “Od základní až po vysokou školu jsem bytostně nesnášel tělocvik. Museli jsme se navléct do cvičebních úborů, vypochodovali s námi na hřiště a tam nás nutili do cvičení, které jsme dělat vůbec nechtěli. Byl to opruz až k nesnesení. Proto jsem taky žil dlouho v přesvědčení, že sport není nic pro mě. Když jsem pak, ale vykročil do života a začal sportovat z vlastní vůle, začalo to najednou být neobyčejně zajímavé.”

 

Tato myšlenka mi dala naději, že se snad jednou věci hnou správným směrem. Nebo spíš ujištění, že tento názor nemám jen já.

 

To by mi úplně stačilo. Aby škola nabízela prostor, kde si každý bude moci uchovat svou jedinečnost. Jistě by se tím z ní stalo úplnější, svobodnější místo. A tím by se zároveň úplnějším a svobodnějším místem stávala i společnost jako taková.

Pamatuj: “Spisovatel musí být spíš než umělcem především svobodným člověkem. Pro mne je pak definicí takového člověka to, že může dělat to, co chce, kdy chce a jak chce.”

 

O autorovi:

Haruki Murakami

Po škole se rozhodl otevřít jazzový bar a dělat to, co ho baví. I když měl málo, byl šťastný. Nakonec dostal myšlenku napsat román. Příležitost chytil a stal se úspěšným japonským spisovatelem. Tato budoucnost ho neuspokojila a proto se vydal do Ameriky. Uspěl a jeho díla byla přeložena do 50 jazyků.

 

Dívka ve vlaku

Dívka ve vlaku

Na jedné straně lovkyně příběhů, malinko psychopatka a alkoholčička Rachel. Na druhé straně Megan, krásná blondýnka, která má jen trochu temnou minulost a možná i přítomnost. Co tyto dvě ženy spojuje, co mají společného? Knížka, která se dá přečíst jedním dechem. Nebudete chtít přestat.

Tuto knížku jsem si přála přečíst a najednou mi ji půjčuje kamarádka. Náhoda? Úžasný  zákon přitažlivosti 😀

V knize jsem nejdříve byla zmatená, až později jsem pochopila, že příběh vypráví, několik žen naráz. Naštěstí se mi vše okamžitě utřídilo a poté se čtení stalo nádherným zážitkem.

Příběh o ženě, která každý všední den, jezdí vlakem do práce. Akorát jezdí kolem domu, dvou lidí, které každé ráno vídá na terase. Jenže poté uvidí něco, co ji vlastně změní život. No nejen jí, ale i všem okolo.

Megan zmizí a Rachel se snaží “pomoci”. Co se stalo s Megan? Bude někdo věřit labilní alkoholičce? Co se mohlo stát v noci, kdy Megan zmizela a kterou si Rachel nepamatuje?

Příběh je mnohem obsáhlejší a propletenější. Knížka se velmi dobře čte. Doporučuji přečíst.

 

O autorce:

Paula Hawkins se narodila a vyrůstala v Zimbabwe, než se přestěhovala do Londýna. Pracovala jako novinářka pro The Times. Poté pracovala pro řadu nakladatelství na volné noze a napsal knihu finančního poradenství pro ženy, The Money Goddness. Román ji zabral 6 měsíců psaní, kdy byla v obtížné finanční situaci a musela půjčit od svého otce, aby bylo možné knihu dokončit. Nyní žije v jižním Londýně.

 

Originální název:

The Girl on the Train