Bílá čarodějka

Bílá čarodějka

Jen náhodou jsem tuto knížku zahlédla v knihovně. Nebo to nebyla náhoda? 

Četla jsem ji každou volnou chvilku. Zabralo mi to 3 dny. Poslední den jsem šla spát hodně pozdě, protože jsem tu knihu musela dočíst. Ze začátku jsem vůbec nevěděla o čem kniha je, takže mě na konci čekalo docela překvapení.

 

Takto by se dala shrnout tato kniha: Velmi poutavá

 

Překvapil mě zvláštní překlad, občas jsem nějaké větě nemohla porozumět, ale to není zas tak důležité. 

Knihu napsala paní z Německa – Ilona. Vypráví svůj příběh, který zažila v Africe. Ačkoliv mě Afrika nikdy nelákala, přečetla jsem to skoro na jeden dech. Tolik dobrodružství, snad nemůže člověk v jednom životě zažít! Opak je pravdou…

 

Knížku by si mohl přečíst i nevěřící Tomáš. Něco by se dalo vysvětlit jako velká náhoda, souhrn okolností. Ale co když opravdu existuje osud?

Ze začátku se může kniha zdát lehce normální. Takový obyčejný život nás všech. Poté, ale se kniha rozjede. A je to jízda. Autorka vypráví o seznámení s Afrikou. S bojem, který tam svedla, když ji šlo nejen o peníze, ale i o život. Seznámila se s africkou kulturou, věštěním, zvyky a rituály. Navštívila vesnici čarodějnic a několik léčitelů. Přivedlo ji to až k boji s černou magií.

 

Celou knihu jsem měla pocit, že to snad ani nechtěla. Kdyby bylo na ní, žila by si obyčejný život. Ale to netušila, jaká síla se v ní skrývá. Několikrát dostala otázku, jestli věří na osud. Jedno je jisté, osud lze změnit, pokud se nevzdáme.

 

Autorka: Ilona Maria Hilliges

 

 

 

Inspirace od Toltéků

Před lety jsem se v Peru vypravil s donem Miguelem na výlet ke zříceninám inckých staveb v Machu Picchu. Jednoho dne se mě zeptal: „Proč jsem tady?“

Zamyslel jsem se na tím a odpověděl: Abyste nás učil.“

„Kdepak,“ opáčil. „Chybná odpověď.“

Zauvažoval jsem o tom ještě usilovněji a řekl jsem: „Abyste změnil svět.“

„Kdepak,“ odvětil. „Chybná odpověď.“

Toho dne byl zrovna v obzvlášť nedůtklivé náladě, a ač mě napadlo pár chytrých odpovědí, část mé bytosti věděla, že se stále ubírám špatným směrem.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak mi to tedy povězte. Proč jste tady?“

„Kvůli rozkoši,“ odpověděl

Trvalo mi dlouho, než mi došlo, co tím myslel. Zpočátku jsem se domníval, že jde o fyzický požitek, jako když si člověk dopřeje masáž nebo si lehne do horké lázně a usrkává víno.

Začal jsem chápat, že se don Miguel úmyslně chová určitým způsobem, aby tím v sobě vyvolal nějaké emoce – aby mu to připadalo příjemné. Velice rád si hrál, smál se a bavil. Bez ohledu na to, jaká výměna názorů mezi námi proběhla, jsem měl vždycky pocit, že ke mně přistupuje s nepodmíněnou vlídností, úctou a láskou. A tak jsem se pokusil o totéž. Emoce, které se pojí s tím, že se člověk chová sám k sobě a k ostatním s úctou, vlídností a soucitem, neobyčejně těší. Naučit se „zastavit svět“, vypnout mysl a plout vteřinu za vteřinou na vlně pocitů, aniž svoje vjemy popisuji slovy, to byla rozkoš. Spojit se s přírodou, vdechovat ji z plných plic a nechat se jí prostoupit, to bylo blaho. Naučil jsem se, že když propojím vlastní vůli s kreativní silou čirého bytí a vzdám se potřeby mít všechno přesně pod kontrolou, činí mi to ohromné potěšení.

Když neumíte někomu odpustit urážku, jde čistě o to, že dotyčného využíváte, abyste mohli sami sebe trýznit. Pokud máte pravdu a rozčilujete se, jen si tím ubližujete. Takže nejnaléhavější důvod, proč byste se měli vzdát potřeby mít pravdu, je rozkoš. Uděláte-li si čas a všimnete si, jak se cítíte, když něco děláte, aniž své vjemy popisujete slovy, patrně zjistíte, že vám vaše emoce poskytují neocenitelné rady, které vycházejí z vašich vlastních pocitů.

  • Ray Dodd (předmluvu napsal Don Miguel Ruiz ml.) – Toltécké tajemství štěstí

 

Nevyšlapanou cestou

Nevyšlapanou cestou

Velmi zajímavý název pro knížku. Knížka se mi dostala do ruky v moment, kdy jsem si stěžovala proč zrovna já, musím jít nevyšlapanou cestou. 😀

Knížka je velmi dobře hodnocena. Pustila jsem se tedy do ní. Měla jsem ten známý pocit, se zvednout ze židle a jít prošlapávat tu cestu! 😀

A o čem je vlastně tato kniha? Je to knížka psaná psychiatrem, který popisuje svoji praxi. Vypráví o tom, jak se lidé bojí vzít vlastní život do svých rukou. Jak odmítají svobodu a svobodné rozhodnutí. Jak se snaží přenést na ostatní odpovědnost za své problémy.

„Všichni pacienti přicházejí pro pomoc k psychiatrům s jedním společným problémem. S pocitem bezmocnosti, strachem a vnitřním přesvědčením, že nejsou schopni věci zvládnout a změnit. Jedním z kořenů tohoto pocitu bezmocnosti u většiny pacientů je touha částečně nebo úplně uniknout strastem, které přináší svoboda – čili částečná nebo úplná neschopnost převzít odpovědnost za své vlastní problémy a svůj život. Připadají si bezmocní vlastně proto, že se své moci vzdali“

„Pokud je tedy vaším cílem vyhnout se bolesti a uniknout utrpení, neradil bych vám, abyste se snažili dospět k vyšším stupňům vědomí a duchovního vývoje. Především proto, že čím více dospějete, tím spíše budete povoláni, abyste sloužili světu způsobem, který je strastiplnější nebo přinejmenším náročnější než si nyní dovedete představit. Můžete se zeptat, proč byste měli po duchovním rozvoji vůbec toužit. Poku vás tato otázka napadne, třeba ještě nevíte dost o radosti. Možná najdete odpověď ve zbytku této knihy, a možná taky ne.“

„K duchovní moci tedy nestačí, abychom si skutečnost uvědomili. Patří k ní i zachování schopnosti rozhodovat a stále uvědoměle jednat. Navzdory tomu, co si lidé obvykle myslí, nečiní vševědoucnost rozhodování snazším ale naopak složitějším.“

Ke konci knihy je příběhem krásně popsána duševní nemoc. Jak od naprostého zoufalství, můžeme přijmout odpovědnost za tuto nemoc a otočit se k šťastnému životu. Toť příběh Orestés a Fúrie.

„Abychom naše sny mohli vskutku využít, musíme si být vědomí jejich ceny a umět po nich sáhnout, když se objeví. Přitom se někdy musíme přímo snažit je nevyhledávat a nečekat na ně. Musíme je nechat být skutečnými dary.“

„Žádná slova a žádné učení z vás na této duchovní cestě nesejme povinnost samostatně se rozhodovat, usilovně pracovat a trápit se nad svými nevyšlapanými cestami.“

 

Na závěr:

„V té či oné podobě tyto myšlenky prosazovali už Buddha, Kristus, Lao-c a mnozí jiní. Originalita této knihy spočívá v tom, že jsem dospěl ke stejnému výkladu různými cestičkami, jimiž můj život vedlo dvacáté století.“

 

O autorovi:

Morgan Scott Peck

Psychoterapeut a úspěšný spisovatel, který svůj život prožil v New Yorku. Jeho knihy jsou protkány příběhy z psychiatrické praxe a duchovním náhledem.