Kulturní týden za námi

Kulturní týden za námi

Minulý týden byl zvláštní v tom, že jsme navštívily pár akcí. Akcí na které si v Praze rychle zvyknete. Pražáci nechápou co na tom, holka z vesnice jen čumí. Facebookové šíření informací a událostí, je prostě skvělé.

 

První neplánovaná akce – Nebe v Riegrových sadech

Nebe – vesmírná kapela s vesmírným/nesmírným nádechem a skvělou náladou. Kdo nezná, nechť poslechne a nechá se nakazit trochou vesmírné energie 🙂

 

    

 

Krásný parčík, málo lidí, ale za to skvělá atmosféra. Většina zmokla před začátkem vystoupení, jen my jsme zůstaly suché. 😀 Kdo mě zná, asi neuvěří.

 

Další plánovaná akce – Nebe ve Vratislavicích

Tentokrát trochu více lidí. Nehrála kytara, vyskytly se jisté potíže, ale i tak to byl fajn výlet do mého rodného města 🙂

 

 

Další plánovaná akce – Čajomírfest 2017

 

 

Tak tady mě opravdu mrzelo, že jsme nevyrazily dřív. Úžasný místo – Vyšehrad, úžasná atmosféra, spousta čajů, ochutnávek, jídla, alternativ, zpěvy, bubny, krásný počasí. Moje oblíbená Matcha všude 😀

 

    

   

 

Jen chvilku jsme se zdržely, pokoukly a popily a už jsme pospíchaly na další akci.

 

 

Mejdlo s Jelenem na Výletné.

Jam s Jelenem? Skvělé. Vezměte si nástroje a hlasivky a přijďte mezi nás. Tak zněla pozvánka od Jelenů. 

Na fb stránkách Jelenu je i livestream. https://www.facebook.com/jelenmusic/?fref=ts

 

   

 

Bylo to moc fajn, zazpívali jsme si, poznali Výletnou a její projekt. Uvolnily se nám fajn místa na sezení a ještě jsme dostali brýle a čepku 😀

 

Zde probíhá oprava brýlí: 😀

   

 

A malé poučení z toho víkendu!

 

Inspirace od Toltéků

Inspirace od Toltéků

Před lety jsem se v Peru vypravil s donem Miguelem na výlet ke zříceninám inckých staveb v Machu Picchu. Jednoho dne se mě zeptal: „Proč jsem tady?“

Zamyslel jsem se na tím a odpověděl: Abyste nás učil.“

„Kdepak,“ opáčil. „Chybná odpověď.“

Zauvažoval jsem o tom ještě usilovněji a řekl jsem: „Abyste změnil svět.“

„Kdepak,“ odvětil. „Chybná odpověď.“

Toho dne byl zrovna v obzvlášť nedůtklivé náladě, a ač mě napadlo pár chytrých odpovědí, část mé bytosti věděla, že se stále ubírám špatným směrem.

„Dobrá,“ řekl jsem. „Tak mi to tedy povězte. Proč jste tady?“

„Kvůli rozkoši,“ odpověděl

Trvalo mi dlouho, než mi došlo, co tím myslel. Zpočátku jsem se domníval, že jde o fyzický požitek, jako když si člověk dopřeje masáž nebo si lehne do horké lázně a usrkává víno.

Začal jsem chápat, že se don Miguel úmyslně chová určitým způsobem, aby tím v sobě vyvolal nějaké emoce – aby mu to připadalo příjemné. Velice rád si hrál, smál se a bavil. Bez ohledu na to, jaká výměna názorů mezi námi proběhla, jsem měl vždycky pocit, že ke mně přistupuje s nepodmíněnou vlídností, úctou a láskou. A tak jsem se pokusil o totéž. Emoce, které se pojí s tím, že se člověk chová sám k sobě a k ostatním s úctou, vlídností a soucitem, neobyčejně těší. Naučit se „zastavit svět“, vypnout mysl a plout vteřinu za vteřinou na vlně pocitů, aniž svoje vjemy popisuji slovy, to byla rozkoš. Spojit se s přírodou, vdechovat ji z plných plic a nechat se jí prostoupit, to bylo blaho. Naučil jsem se, že když propojím vlastní vůli s kreativní silou čirého bytí a vzdám se potřeby mít všechno přesně pod kontrolou, činí mi to ohromné potěšení.

Když neumíte někomu odpustit urážku, jde čistě o to, že dotyčného využíváte, abyste mohli sami sebe trýznit. Pokud máte pravdu a rozčilujete se, jen si tím ubližujete. Takže nejnaléhavější důvod, proč byste se měli vzdát potřeby mít pravdu, je rozkoš. Uděláte-li si čas a všimnete si, jak se cítíte, když něco děláte, aniž své vjemy popisujete slovy, patrně zjistíte, že vám vaše emoce poskytují neocenitelné rady, které vycházejí z vašich vlastních pocitů.

  • Ray Dodd (předmluvu napsal Don Miguel Ruiz ml.) – Toltécké tajemství štěstí

 

Nevyšlapanou cestou

Nevyšlapanou cestou

Velmi zajímavý název pro knížku. Knížka se mi dostala do ruky v moment, kdy jsem si stěžovala proč zrovna já, musím jít nevyšlapanou cestou. 😀

Knížka je velmi dobře hodnocena. Pustila jsem se tedy do ní. Měla jsem ten známý pocit, se zvednout ze židle a jít prošlapávat tu cestu! 😀

A o čem je vlastně tato kniha? Je to knížka psaná psychiatrem, který popisuje svoji praxi. Vypráví o tom, jak se lidé bojí vzít vlastní život do svých rukou. Jak odmítají svobodu a svobodné rozhodnutí. Jak se snaží přenést na ostatní odpovědnost za své problémy.

„Všichni pacienti přicházejí pro pomoc k psychiatrům s jedním společným problémem. S pocitem bezmocnosti, strachem a vnitřním přesvědčením, že nejsou schopni věci zvládnout a změnit. Jedním z kořenů tohoto pocitu bezmocnosti u většiny pacientů je touha částečně nebo úplně uniknout strastem, které přináší svoboda – čili částečná nebo úplná neschopnost převzít odpovědnost za své vlastní problémy a svůj život. Připadají si bezmocní vlastně proto, že se své moci vzdali“

„Pokud je tedy vaším cílem vyhnout se bolesti a uniknout utrpení, neradil bych vám, abyste se snažili dospět k vyšším stupňům vědomí a duchovního vývoje. Především proto, že čím více dospějete, tím spíše budete povoláni, abyste sloužili světu způsobem, který je strastiplnější nebo přinejmenším náročnější než si nyní dovedete představit. Můžete se zeptat, proč byste měli po duchovním rozvoji vůbec toužit. Poku vás tato otázka napadne, třeba ještě nevíte dost o radosti. Možná najdete odpověď ve zbytku této knihy, a možná taky ne.“

„K duchovní moci tedy nestačí, abychom si skutečnost uvědomili. Patří k ní i zachování schopnosti rozhodovat a stále uvědoměle jednat. Navzdory tomu, co si lidé obvykle myslí, nečiní vševědoucnost rozhodování snazším ale naopak složitějším.“

Ke konci knihy je příběhem krásně popsána duševní nemoc. Jak od naprostého zoufalství, můžeme přijmout odpovědnost za tuto nemoc a otočit se k šťastnému životu. Toť příběh Orestés a Fúrie.

„Abychom naše sny mohli vskutku využít, musíme si být vědomí jejich ceny a umět po nich sáhnout, když se objeví. Přitom se někdy musíme přímo snažit je nevyhledávat a nečekat na ně. Musíme je nechat být skutečnými dary.“

„Žádná slova a žádné učení z vás na této duchovní cestě nesejme povinnost samostatně se rozhodovat, usilovně pracovat a trápit se nad svými nevyšlapanými cestami.“

 

Na závěr:

„V té či oné podobě tyto myšlenky prosazovali už Buddha, Kristus, Lao-c a mnozí jiní. Originalita této knihy spočívá v tom, že jsem dospěl ke stejnému výkladu různými cestičkami, jimiž můj život vedlo dvacáté století.“

 

O autorovi:

Morgan Scott Peck

Psychoterapeut a úspěšný spisovatel, který svůj život prožil v New Yorku. Jeho knihy jsou protkány příběhy z psychiatrické praxe a duchovním náhledem.

Deník prázdninového povaleče

Deník prázdninového povaleče

Prázdniny se pomalu blíží ke konci. Á už jen 12 dní. K té příležitosti jsem se rozhodla sepsat takový obyčejný prázdninový den.

5:05 – Otevřu jedno oko, poté druhé. Kouknu na hodiny a zhrozím se jak málo je hodin. Obě oči zavírám s tím, že bych potom byla celý den nevyspalá. Ale určitě půjdu dnes běhat.

8:36 – Jsem svěží. Otevírám facebook a čtu co mě ten den čeká. Jako nějaký astrohoroskop a tak. 

9:00 – Dozvěděla jsem se jen, že nějaká planeta bude blízko měsíce. Což znamená, že ráno ještě bude dobré, ale odpoledne čekejte nějaké problémy. A sakra…

9:01 – Konečně se hrabu z postele. Dávám takové to běžné ranní kolečko. Vyčistit chrup, uvařit čaj, splašit nějakou snídani. 

9:56 – Přemýšlím, jestli se má cenu převlékat z pyžama.

10:10 – Nakonec jsem se převlékla, nebudu přeci chodit v pyžamu. Po snídani přeci nemůžu jít běhat.

10:11 – Venku je nádherně. Vezmu mrkvový olej, abych se trochu namazala a ochránila před tím pařícím sluníčkem, i když to vlastně nepotřebuju.

10:29 – Vypadám jak přerostlá mrkev. Naštěstí jen barvou. I když ta celulitida? Néééé

10:30 – Jdu si číst a zapsat nějaký chytrý kecy. U toho se nádherně smažím na sluníčku a popíjím čaj. Nádhera.

12:30 – Už mě z toho celodopoledního válení všechno bolí. Jsem hladová, je čas na oběd. Běhaní musí počkat. V tomhle horku a hladová nemůžu sportovat. 

12:31 – Hledám něco k jídlu.

12:32 – Stále hledám něco k jídlu.

12:33 – Dám si jogurt, to je přeci fajn oběd. Ne? Tak ještě přidám chia semínka. Fuuuu to je výživný jak prase. Chro chro

13:30 – Nějak jsem se zasekla u Facebooku. A to jsem se dnes nepodívala na Instagram.

13:31 – Projíždím Instagram a říkám si, že bych měla něco namalovat. Ukládám si spousty nápadů.

14:00 – Chytám poslední sluníčko na zahradě. Poté půjdu určitě běhat.

15:30 – Nějak jsem u toho chytání sluníčka usnula. Mám hlad. Musím na nákup. 

15:32 – Dávám si banán, nemůžu jít do obchodu hladová.

16:00 – Odjezd a nákup. Vyberu si něco dietního. Určitě.

16:02 – Zmrzlina? 

17:00 – Konečně obědvám. Když si k tomu jídlu utrhnu rajče a salát, bude to ultra zdravé. To je jedno, že obědvám hermelín s paštikou a ztraceným vejcem.

17:30 – Po obědě určitě běhat nebudu. Jdu dočíst tu knihu.

20:30 – Na běhání je pozdě. Zvolím odpočinek před spaním. 

23:00 – Samozřejmě jsem usnula v obýváku na gauči. Vstávám a přesouvám se do postele. Dobrou noc a zítra se jde běhat!

 

PS: Po napsání toho příspěvku, jsem ráno vyběhla a odpoledne ještě zašla do lesa malovat. Uff pro dnešek splněno 😀