Z nuly na sto a ze sta zase na nulu

Z nuly na sto a ze sta zase na nulu

Mám to veliké štěstí, že mám kamarádku, která mě vždy pozitivně motivuje. Potkala jsem ji ve svých 14 letech, kdy jsem se potkala s Multilevel marketingem. Naše cesty se několikrát rozešly, ale daly se znovu dohromady vždy, když bylo nejvíce potřeba.

 

A dnes bych chtěla mluvit o svém začátku podnikání. Jako živnostník na IČO, který vlastně vůbec nezná tento svět. Samozřejmě tato myšlenka, by mě nenapadla, nebýt této osoby. A tak jsem si vlastně zařídila, sen svého života. Obchůdek se zdravou výživou.

 

Kapitál jsem si musela půjčit, máma se semnou skoro přestala bavit, přítel mě dva měsíce podporoval a nakonec odrazoval. Markét se vždy objevila jen na chvíli a hned byla zase pryč. A já jsem v sobě nacházela neskutečnou sílu všemu věřit a stát si za svým. Věřit, že jednou budu úspěšná.

 

Po půl roce se objevila radostná novina, hurá jsem za vodou. Přichází ke mně peníze. Rázem se ze mě stala velmi silná osobnost, která si zařídila život, přesně podle svých představ. No a přišel zlom. Vše vycházelo, jenže posun byl tak velký, že jsem musela odejít ze své komfortní zóny. Prostor byl pro mě dost malý na žití.

 

Sice mě moje práce velmi bavila, bez ohledu na peníze, mě nikdy nenapadlo, že bych nepracovala. Na svém jak jsem říkala. Jenže osobní život šel ke dnu. Chvilku to trvalo, než jsem stáhla sebou i práci. A vnitřní motivace mizela, až jsem zase byla na nule, sama, bez práce.

 

A v tuto dobu mi zase nezbývalo než věřit, ale pravdou je, že je velmi těžké věřit, když člověk ví jak vesmír funguje. Čím více se mu stává zázraků, tím více se bojí, že tyto zázraky, už nepřijdou. Že tamten zázrak byl poslední. A tato zkušenost mi hodně dala i hodně vzala. Jak se říká „takové školné“ (to jsem slyšela na semináři a moc se mi to líbilo :D).

 

Nakonec jedna velká zkušenost, na kterou nikdy nezapomenu. Vždy jsem záviděla lidem, že nemusí pracovat. Po roce 2016, už nikomu nezávidím a už vůbec ne, že nemusí do práce. To je za trest! 😀

 

A teď zase vzhůru nahoru, ne? 😀

Sněhová kalamita

Sněhová kalamita

Ano, všichni jsme to věděli. Když jsem odcházela večer z práce, sněžilo a já dorazila domů jak bílý sněhulák. Bylo mi hned jasné, že ráno musím vyjít dřív.

Jenže dnes ráno mě postel prostě nechtěla pustit, navíc venku to nevypadalo tak hrozně. 😀 Vyšla jsem tedy skoro na čas. A to bylo chybou….

Chodníky byly pod nánosy sněhu. Zvolila jsem tedy frekventované cesty, abych se nemusela brodit. A to bylo opět chybou… 😀

Najednou jsem se brodila ještě víc, nejspíš zde byl nahrnut sníh ze silnice. A šup, byla jsem ohozena pořádnou dávkou špinavé břečky. Řidiči si asi myslí, že nezapadnou, když pojedou rychle :D.

Trochu jsem si zavzpomínala na doby, kdy já sama jsem bruslila po silnici v autě a nevhodně se otáčela 😀

A před sebou vidím traktůrek. Nooo podle stavu chodníků se panu řidiči asi taky nechtělo vstávat 😀

Cesta připomínala překážkovou dráhu. Když traktůrek jel naproti mně, usoudila jsem, že nebudu překážet a ustoupím 😀 Další ztrátové minuty, ale odměnou mi byl čerstvě odhrnutý chodník. Měla jsem pocit, jak když kráčím po červeném koberci, až na to, že dnes byl bílý. Právo první chůze bylo překrásné 😀

p_20161201_075725_1

Do práce jsem dorazila o 10 minut déle bílá jako sněhulák. Řasenka rozmazaná, vlasy mokré, ideální mokrá slepice. No co víc si tak po ránu přát 😀